Z Coromandelu do Whakatane (16.-20.7.2008) (přeskočit kecy)

Na poloostrov Coromandel jsem se vážně chtěl podívat. Coromandel je...jiný. Zatímco většina Zélandu vděčí za svou existenci miliónům trpělivých korýšů, Coromandel Peninsula vznikla zásluhou stovek vulkánů. Dost netrpělivých, podle všeho.

Coromandel je taky na dostřel od Aucklandu, což už od doby prvních pokusů o kolonizaci znamená civilizaci. Proto můžete oprávněně očekávat, že dojde i na historky o obvyklých pokusech o jakékoliv využití tohoto nepříliš pohostinného kusu půdy.

A navíc tady našli zlato.

Coromandel Peninsula jsme si důkladně užili už ten samý den, v kterém jsme opustili Auckland. Konkrétně jsme si užili silničku z Thames do městečka Coromandel (dobře, tohle bude chtít vysvětlení. Coromandel Peninsula je poloostrov táhnoucí se zhruba z jihu na sever. Na jihu je pevnina, na západě za zálivem pár ostrovů a za nimi Auckland – je to k němu jen nějakých 60km. Vlastní městečko Coromandel leží na západním břehu v severní části poloostrova. Není sice zdaleka na jeho severním konci, ale je zhruba tak daleko, jak daleko na sever si rozvážný člověk troufne bez terénního auta a zásoby potravin na tři týdny). Z Thames jsme vyjížděli už za tmy a mírného deště a klikatá silnička po pobřeží, dovolující vám jet průměrnou rychlostí nepřesahující 40km/h, byla výslovným potěšením pro řidiče i spolujezdce – Lucka seděla většinu času zhruba dva metry vpravo od moře a nesla to značně nelibě. Svodidla jsou jedním z dalších vynálezů, které, zdá se, na Zéland dosud nedorazily.

V Coromandelu jsme naštěstí aspoň našli ubytování, dobili baterky a naplánovali dny příští. Nosným bodem byl dvoupůldenní výlet na vrchol Pinnacles v jižní části poloostrova, který jsme chtěli nastoupit druhý den odpoledne. Bylo nám víceméně jasné, že ve zbylém dopoledni toho ze severní půlky poloostrova moc neuvidíme, ale oběma nám víceméně noční prohlídka západního pobřeží i Coromandelu samotného (najít ubytování v devět večer nebylo snadné) celkem stačila.

Že toho moc neuvidíme, bylo ráno už jasné zcela. Celý poloostrov byl zahalen v nízkých mracích a my se zkratkou přes hory vydali k východnímu pobřeží. Ano, zní to hrozivě, ale nezapomeňte, že jsme už na Zélandu něco najezdili, a tak nás tři metry široká štěrková cesta lemující skalní útesy nemohla rozházet tak snadno. Cestou jsme neodolali a zastavili ve Waiau Waterworks, dalšímu výplodu zvrácené mysli zpřístupněnému turistům (pokud vám jméno Waiau něco připomíná, paměť vás vskutku neklame – na Zélandu jsou tři řeky jménem Waiau, u všech jsem byl a jedna teče Janě za domem. To je mírná nevýhoda těch maorských názvů. Waiau znamená v překladu "tekoucí voda"). Pak jsme pokračovali po naší zkratce na východ a nakonec jsme opravdu dojeli až k našemu dalšímu postupnému cíli – Hot Water Beach. Tohle místo bych taky rád označil za výplod chorobné mysli, ale obávám se, že bych to asi neobhájil. Je to přírodní. Přímo pod pláží tu vyvěrá termální pramen. Výsledkem je jediné místo na světě, které znám, kde si můžete spálit nohy, zatímco stojíte po kolena v moři. V nedalekém obchodě půjčují lopaty a přijdete-li dvě hodiny před nejnižším odlivem, můžete si vykopat svou soukromou termální lázeň.

My si jen smočili nohy (stejně by si už nebylo kam lehnout, mluvíme o ploše o rozměrech zhruba 5x10m a návštěvnost byla vydatná) a spěchali dál. Ne, že bychom měli zas až tak naspěch, spíš se Lucce nelíbilo, že k autu je potřeba obejít skálu a příliv postupoval rychle. Nicméně naspěch jsme měli taky. Odsud už jsme jeli nejrychlejší cestou k DOC centru na začátku našeho plánovaného pochodu. Přijeli jsme před třetí, tak akorát na poslední chvíli, kdy jsme to ještě mohli stihnout do chaty nahoře před setměním – na tom jsme se shodli s pánem dole na informacích. Když jsme mu pak ale řekli, že jsme Češi, pán se uklidnil a řekl, že v tom případě to stihneme bez problémů.

Stihli. O krajině, kterou jsme procházeli, a její historii vám povím víc u fotek, teď snad jen to, že dnes je vnitřek poloostrova prakticky neobydlený a civilizace – spíš pokus o ni - tu spořádaně zarůstá mechem. Po přespání na Pinnacles Hut jsme si další den dali výšlap na samotný vrcholek Pinnacles a pak se dali na sestup oklikou, abychom nešli dolů stejnou cestou. Pěkné to bylo, ani nám moc nevadilo, že celou dobu jemně pršelo. Jen ty výhledy mohly být lepší – ona šedá je pěkná barva, ale celý den ji vidět nemusím.

Po dvou půldnech tedy odpoledne scházíme zpátky do údolí k autu a míříme dál na jih. Technicky už to není poloostrov ale dovolím si to k němu přiřadit – údolí Karangahake Gorge je místem, kde začala (prý) první novozélandská zlatá horečka. Pro milovníky historické techniky a podzemí neodolatelné lákadlo.

Všude se dočtete, že to, co chcete vidět, jsou pozůstatky železnice, zbudované v údolí Karangahake kvůli těžbě zlata, a že nejlepší je projít se za tím účelem po stezce zbudované na starém železničním náspu. Nevěřte jim. Ta cesta je dlouhá a neskutečně nudná. Krom jednoho vodopádu a trochy železného šrotu na ní není nic k vidění. To, co z ní chcete vidět, je nanejvýš západní konec téhle železnice – dvouúrovňový silniční a železniční most přímo v Karangahake a tunel hned za ním. To nejzajímavější je hned u téhle vesnice – šipky na Windows Walk vás zavedou kolem dvou nebo tří pozůstatků závodů na zpracování zlaté rudy do kaňonu řeky Waitawheta. Tam byly rozsáhlé zlaté doly. Do čtrnáctipatrového bludiště chodeb, někdy přes kilometr dlouhých, sahajícího od vršku kopce nějakých sedm set metrů do hloubky a až pod hladinu moře, vás z nějakého podivného důvodu nepustí – ale i tak to stojí za to. A mimochodem, zdejší závody byly první, které použily na získání zlata kyanidovou metodu.

Další zastávka: město Tauranga a hora Mauao neboli Mt Maunganui, osamělá sopka vyčnívající do moře. To je další zdejší příběh nešťastné lásky...mezi kopci. Mauao kdysi žil s ostatními kdesi ve vnitrozemí; neměl ale jméno. Když navíc se jeho tajná láska, hora Puwhenua, zamilovala do tamní horské obdoby alfa-samce, rozhodl se Mauao, že si vezme život. A tak povolal k sobě víly, aby ho odtáhly do moře a tam ho utopily. A víly se západem slunce přišly, vzaly provazy a jaly se nešťastný kopec táhnout k moři. Ale nestihly to, když už byly skoro u cíle, zastihl je úsvit a víly prchly zpět do pralesa. A Mauao zůstal stát na břehu. Avšak nebyl již jednou z mnoha hor ve vnitrozemí a dostal tak i jméno – Mauao, neboli "přistižený úsvitem". Nezískal sice lásku své vyvolené hory, ale získal aspoň jméno a s ním i patřičný respekt. Konec pověsti.

Naším posledním cílem na východním pobřeží bylo městečko Whakatane, výchozí bod výprav na sopečný ostrov White Island. Sopka leží asi 80km od pobřeží a je nejaktivnějším novozélandským vulkánem a jediným aktivním novozélandským vulkánem mořským. Tady vás můžu uklidnit, že můj popis bude velice stručný: kvůli nepřízni počasí se výlet nekonal. Nabídnout vám můžu leda tak satelitní snímek od Googlu, který ale stojí za podívání. Zkuste, jak daleko můžete odzoomovat, abyste ještě viděli její kouř...

Zpátky