(Tentokrát psáno průběžně po cestě. Proto ten odlišný a notně nekonzistentní styl.)
To byla zase povedená dovolená.
Tak především jsem tuhle absolvoval sám, protože na farmě se telí krávy a nikdo v tuto roční dobu volno nedostane (já taky nedostal volno, aby nedošlo k mýlce - mě jen skončila pracovaní smlouva). A nějak se mi na ni vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ale dokopal a ve 14:30 vyrážím směrem na severovýchod s plánem projet severní část ostrova od východu na sever a po západním pobřeží dolů k Mt. Cook a přes Christchurch zpět domů.
Po dlouhém zdráhání se nechávám přemluvit zážitky Lucky a Jany a rozhoduji se přespat první noc hned v Kaikouře a ráno jít na plavání s delfíny. do Kaikoury dorážím akorát včas a za deště. Ospalá velryba, náš oblíbený hostel z dubna, má zavřeno, další dva doporučené mají sice asi otevřeno, ale recepční nikde k dostání, o zvonku nebo otvíracích hodinách ani nemluvím. Nakonec zůstávám v hostelu za odporných 28 dolarů. Další ráno začíná nadějně, po dešti ani památky a v 9 vyrážím plavat s delfíny.
O dvě hodiny později se naše loď vrací zpět v husté mlze. Delfína jsme viděli akorát na instruktážním videu, na moři jsme potkali všeho všudy jen jednu velrybu (ke které jsme se ani nemohli přiblížit, protože společnost nemá na velryby licenci). Realita versus plán tedy zatím 0:2.
Ještě téhož dne se přesunuji do městečka Havelock u jednoho ze zálivů Marlborough Sounds. Na radu recepční hostelu (tentokrát za příjemných zimních 20NZD) se ve zbylém čase do setmění vydávám za dva rozvodněné potoky, dvě brány z ostnatého drátu a dvě cedule se zákazem vstupu na místní krátkou procházku do kopců (oficiální - jen se má chodit opačným směrem, takže ty cedule člověk vidí až na odchodu). Krom zdroje pitné vody pro Havelock a několika vodopádů se za těmi branami skrývá ta správná lesní pěšina divočinou. Částečně to bude tím opačným směrem, kterým jsem to šel, částečně tím, že je po zimě a před sezónou, takže je tam spousta napadaných věcí a nikdo se je ještě neobtěžoval odklidit - každopádně ale tahle cestička ani zdaleka nepřipomíná ty velké pěší cesty se štěrkem, průjezdné i na invalidním vozíku (nic proti vozíčkářům, ale nesmí se to přehánět). Zejména na závěrečné části - tedy té, co já šel první - jsem přemítal, jestli tam přede mnou v tomto století šli dva lidi, nebo tři.
Abych nezapomněl, cestou z Kaikoury jsem se opět pobavil na mostě přes můj oblíbený Needles Creek. Ono teda na něm není nic zábavného, ale když já si na první pohled nikdy nevšimnu, že na konci je to "s" jen jedno - pro neangličtináře dodám, že "creek" zde říkají suché strouze, která tam je jen pro případ povodní, jinak je k ničemu.
V Havelocku jsem spal proto, že z něj každé úterý, čtvrtek a pátek vyplouvá do zálivu poštovní loď. Každý den ale jede trochu jinam, za den ujede 120-150km a každý týden obslouží 45 rodin. A za ne zrovna symbolický poplatek vás vezme s sebou na výlet.
Ačkoliv pošta obecně tu má podobnou výkonnost a reputaci jako u nás, tahle doručovací loď je záležitost velice významná. Pro pochopení jejího významu snad postačí, když uvedu jeden detail: kromě plátěného pytle s poštou si většina adresátů odnášela z mola i nějakou tu krabici či tašku s logem místního supermarketu. Stručně shrnuto, počasí bylo nevlídné, pošťáci vlídní, hladina klidná a nejčastější fráze zněla "tak nashle za týden".
Po krátkém rozhovoru, při kterém došlo samozřejmě i na počasí (i tady si stěžují, že už jim dva měsíce prší, ačkoliv mají být oblast s nejvíce slunečnými dny na Zélandu. A prý za to může Labour Party) se loučím a vyrážím dál, směrem na Nelson. Plánovanou zastávku a procházku u Pelorus Bridge ruším kvůli dešti. Ten pochopitelně ustává o dvě minuty dál a za dalších deset minut už svítí sluníčko. Vypadá to tu vážně na aprílové počasí, ač je září. A to je špatně, protože září se má rovnat našemu březnu. Ne dubnu.
V Nelsonu už zase prší, jdu se poptat na hostel a na Abel Tasman, kam zamířím zítra. (Neprší.) Dozvídám se, že můj plán pro Abel Tasman asi nevyjde, ale ještě uvidíme. Úspěšně nicméně alespoň nacházím hostel (leje jako z konve), ubytovávám se (slunečno) a plánuji dny další - protože plán je třeba, aby se mohl zvrtnout.
P.S. Celý večer jsem prokecal s jedním Germánem z hostelu. Já, kterej lidi nerad, s nikým cizím se zásadně nebaví a k německému národu chová silné předsudky. Co se to se mnou děje?
Ráno bylo stejně šedé jako večer, ale aspoň moc nepršelo, a tak jsem se vydal na prohlídku Nelsonu. Nejprve jsem zamířil ke dvěma zeleným plochám na mapě s názvy "Trafalgar Park" a "Rutherford Park". Tragédie. Jeden z nich oplocený vlnitým plechem a evidentně nyní soukromý, ten druhý byl spíš šedivé bludiště mezi oplocenými hřišti a staveništi. Hned za rohem byl naštěstí park třetí, tentokrát na motivy jejich oblíbeného ANZAC (spojená australsko-zélandská armáda), a ten byl vzorně upravený a pěkně barevný. Oni jsou tady na tu svou armádu totiž děsně hrdí. Parkové intermezzo jsem tu nicméně opustil a vydal se směrem k místní katedrále. Po cestě jsem ještě nakouknul do South Street, což je snad nejstarší dochovaná ulice na Zélandu nebo tak něco. Mezi náma, nic moc. Hezký to neni a ukažte mi Evropana, kterej se bude rozplývat nad historičností sto padesát let starých domků.
To katedrála byla o něco lepší. Jako málokterá budova tady byla z kamene, byl to pokus o napodobení gotiky a až do nějakých patnácti dvaceti metrů výšky se jim to docela dařilo. Pak bohužel došlo k nějakému zkratu a dál už gotika nepokračuje. Přesněji řečeno, dál už nepokračuje nic - nasadili na to velmi plochou střechu a nechali to tak. Asi jim nikdo neřekl, že gotika má jít do výšky, ne se tak tvářit jen prvních pár metrů. Nebo je to kvůli zemětřesení, co já vím. Uvnitř mě zaujala všehovšudy akorát cedule tvrdící, že údržba katedrály stojí 800 dolarů denně, a druhá, která prozměnu hlásala "fotit tu smíte, ale za toto privilegium dovolujeme si žádat o dobrovolný příspěvek". Obojí samozřejmě nad kasičkou hned u vchodu. Ale vypadá to divně.
Pod katedrálou jsem se krátce zastavil v jednom klenotnictví významném zejména tím, že pro jeden málo známý film točený na Novém Zélandu vyrobili jakýsi Jeden Prsten. Samotný prsten není moc zajímavý, koneckonců věrně předloze je za normálních podmínek zcela hladký a bez ozdob (všechny ty nápisy, plameny a oči jsou digitální). Zajímavá tak byla vlastně jedna drobná poznámka od výrobce: "Ačkoliv Jeden Prsten může samozřejmě být jen jeden, pro filmování bylo vyrobeno a dodáno přes čtyřicet kusů různých velikostí od malých pro prsty hobitů až po 8 palců velký prsten pro detailní záběry". Logické? Ano. Napadlo by mě to? Ne.
Posledním bodem mého programu v Nelsonu byla další návštěva infocentra, kde jsem se dozvěděl, že můj plán opravdu nevyjde a že budu asi muset požadovaný celodenní výlet na mořském kajaku zkrátit na půldenní. No, co se dá dělat. Tedy vzhůru do Abel Tasman National Park! Cestou k autu procházím Ajax Avenue, nic extra dynamického se v ní však neděje. Celý tenhle sever je vůbec moderní, v Abel Tasmanovi zase mají Torrent Bay...
Do Marahau, vstupní bráně do praku, jsem dorazil akorát včas na to, abych si zarezervoval všechno ubytování, dopravu a kajak, sbalil se, málem zapomněl foťák (to bych byl na sebe vážně nasranej, ještě že mi ho slečna u rezervací připomněla nevinnou poznámkou o tom, že na kajak dostanu nepromokavý pytel na foťák) a chytnul loď, která mě dopravila asi do dvou třetin délky parku. Než se pokusím vyložit můj krkolomný plán průzkumu Abel Tasmana, asi by bylo dobré aspoň naznačit, jak tenhle park vůbec vypadá.
Abel Tasman je na Zélandu poměrně výjimečný. Tak za prvé je nejmenší ze všech tady. Za druhé je druhý nejnavštěvovanější (prvenství mu tuším zrovna letos vzal park Tongariro, který má nefér výhodu - na zimu tam mají lyžařské středisko). A za třetí leží na pobřeží moře, přesněji širokého zálivu, v oblasti s nejvyššími počty slunečných dnů na Zélandu. Ačkoliv park samozřejmě sahá i kousek do vnitrozemí (plného kopců, co je to za šutr nemůžu za boha uhodnout, vypadá to na nějakou hodně měkkou žulu) a vnitrozemím vede taky jedna pochodová trasa, největším lákadlem je trasa pobřežní. Ta má asi 50km, celá trvá tři až pět dní a jsou na ní čtyři chaty spravované DoC a nesčetně tábořišť. A jednou obrovskou devizou tohodle parku je, že od vynálezu lodi (a to už nějaký pátek bude) se můžete bez velkých potíží nechat dopravit vodním taxíkem na či z prakticky kteréhokoliv místa stezky.
Tak, teď už snad dává větší smysl mé předchozí tvrzení, že jsem se nechal dopravit asi do dvou třetin parku - před třetí hodinou odpoledne nechal jsem se vysadit poblíž Awaroa Hut, třetí ze čtyř zmíněných chat, s cílem v následujících dvou dnech doplácat ze po souši i po vodě zpět odkud jsem vyplul, tedy do Marahau. Plán byl přibližně tento: první odpoledne bylo jedinou ambicí najít chatu Awaroa Hut. Druhý den ráno čekal mě asi hodinový pochod do vedlejší zátoky, kde jsem se měl setkat se skupinou s kajaky. S nimi jsem měl absolvovat půldenní plavbu až k další chatě na trase (Bark Bay Hut, kdyby vás to zajímalo), načež jsem je měl opět opustit a zatímco oni se budou pomalu plácat podobným směrem a na konci se nechají odvézt zpět do Marahau, odkud ten den přitáhnou, já měl dojít až k poslední chatě na trase, Anchorage Hut. Odtud třetí den ráno čekal mě oficiálně asi čtyřhodinový pochod zpět to Marahau. Tedy celkem dvě noci, dvě dopoledne a dvě odpoledne.
Ještě jednou věcí je tenhle park jiný než ostatní - je tu spousta soukromých pozemků a na nich spousta soukromých chat a domů. Přímořská poloha a snadná dostupnost je tak zároveň požehnáním a prokletím tohodle parku. V aquataxíku se mnou jel postarší manželský pár s batohem, kufrem a brašnou s notebookem. Z pláže jim zavazadla odvezli na čtyřkolce do nedalekého čtyřhvězdičkového hotelu. Aspoň, že museli i oni při vystupování z lodi sundat polobotky, vyhrnout nohavice a projít se vodou. Asi bych se měl naučit být tolerantnější, ale prostě se nedokážu dost dobře smířit, že do přírody se tu dostane kde kdo, i když pro to nehodlá ani hnout prstem. a taky mě pěkně štvalo, že na každé druhé fotce z parku prosvítá z lesa střecha nějaké chatky.
Kolem hotelu jsem tedy prošel mílovými kroky a po půlhodince jsem se promotal až k Awaroa Hut, mému dnešnímu cíli. Tahle vcelku standardní chata udržovaná DoC (Department of Conservation) s kamny, vodou a asi 25 lůžky leží na občasném břehu občasného zálivu - Awaroa Estuary. Musím konstatovat, že za hotel bych neměnil, ani kdyby noc v něm stála tak jako v chatě 12 dolarů místo asi stovky. Okolí chaty je úžasné, ač kolem je, jak už jsem psal, spousta soukromých domků, Awaroa Hut působí docela opuštěně a uprostřed ničeho (dobře, hned naproti přes písčinu je vidět parkoviště na konci Awaroa Road, ale to není naštěstí moc nápadné a navíc je půl dne za vodou). Ale hlavně je tu ta písčina - dvakrát denně máte před prahem moře vody a dvakrát denně moře písku.
Když se z návštěvy tohodle parku vrátila Jana (bude to už skoro půl roku), s nadšením vyprávěla o přechodech přes písčiny a o tom, jak zrovna tady museli čekat čtyři hodiny, než se dalo přejít. Teď už se nedivím, že ji tak fascinovaly. Mě okouzlily taky. Nedokážu dost dobře říct proč. Ano, u moře už jsem někdy byl. Byl jsem dokonce i v Mt. St. Michel ve Francii, kde jsou přílivy a odlivy jak kráva a za odlivu na moře ani nedohlédnete. Ale tady je to něco jiného. Možná jsou to ty barvy, žlutočervený písek sahající až pod zeleň stromů místo francouzského šedého bahna, nebo možná právě fakt, že kolem několika z nich (včetně Awaroa Estuary) prostě neexistuje jiná cesta a přijdete-li v nevhodnou dobu, nezbývá vám než zastavit a počkat, až se moře uráčí ustoupit. Jak jsem psal, nedokážu popsat, co je na tom tak magického, a vím, že teď na tohle koukáte a kroutíte hlavou. Já taky kroutil, když jsem o tom před pár měsíci slyšel Janu vypravovat.
Na chatu jsem tedy dorazil zhruba ve čtyři odpoledne a protože světlo je do šesti a byl zrovna odliv, rozhodl jsem se projít po písčině a zkusit najít místo dřívější školy a pily (pilný čtenář tuto kombinaci budov jistě poznává - pila a škola, neklamné známky pokusu o osídlení; že před těmito dvěma slovy ještě téměř pokaždé bývá slovo "dřívější" nebo "pozůstatky", to je holt už osud). Po pile zbyl parní kotel, pečlivě udržovaný tak, aby působil neudržovaně. Pozůstatky školy jsem neviděl, neb tam byla voda a mě se nechtělo zouvat.
Asi čtvrt hodiny po mě, zrovna když jsem byl na odchodu na svou průzkumnou výpravu, dorazily k chatě ještě dvě Němky. Nikdo jiný už nedorazil, a tak jsem strávil další německý večer (to už je ale vážně podezřelé). Sympatické na těch Němkách bylo, že měly mezi sebou dohodu - která z nich omylem na tu druhou promluví místo anglicky německy, musí jí zaplatit dvacet centů pokuty. A tak jsem se dozvěděl, že se potkaly v Nelsonu v rybí továrně, že jdou odzdola z Marahau na sever a zpátky chtějí jít po Inland track, tedy vnitrozemské stezce a zítra tedy míří přes písčinu (to si tedy počkají, přejít se bude dát ve čtyři ráno a pak až v půl jedné odpoledne). Ta mladší a ukecanější to evidentně táhla, starší působila tady mimo civilizaci dost nejistě. Když si pak četly popis vnitrozemské trasy (ta je narozdíl od pobřežní klasifikovaná ne jako "walking track", ale jako "tramping track" - trasa často neznačená, potoky nepřemostěné, pouze pro dobře vybavené a vedené skupiny s navigačními schopnostmi), ta starší začala uvažovat, že tuhle část vynechá. Mladší nicméně na ni určitě chtěla a asi nakonec i šla - nedivím se, trasa s chatou o čtyřech lůžcích, nezní to pěkně zapadle? Nakonec došla řeč i na němčinu a já se dozvěděl, že nejdelší německé slovo je něco jako "dcera společníka výrobce čepic s emblémem paroplavební společnosti na řece..." - která řeka že to byla, jsem bohužel už zapomněl. Po pročtení návštěvní knihy jsem byl notně zklamán - ani po dvou důkladných prolistováních jsem tam Janu nenašel. Až po dalším důkladném průzkumu jsem nalezl záznam "Brandon Evans, Canada, dvě osoby, jedna noc"...ještě, že jsem si jméno našeho bývalého spolupracovníka na farmě, s kterým tu byla, pamatoval. Bez problémů jsem naopak našel záznam od Kateřiny Čejpové z Hradce, se kterou ta mladší Němka šla před dvěma týdny Heaphy Track, další trek nedaleko odsud. Posílám pozdrav do Hradce.
Ráno jsem se vypakoval v osm a vydal se na pochod k pláži, kde jsem se v deset měl setkat s kajakáři. Na dnešní trase byly dvě písčiny: ta na začátku zmíněné pláže se nedá obejít, druhá, po kajacích a úplně na konci mého pochodu, se obejít sice dá, ale je to hodina zacházka. Obě písčiny lze přejít dvě hodiny před a po odlivu. Protože rozdíl mezi plánovanými časy přechodů obou písčin činil téměř přesně šest hodin, dokážete si spočítat, jak skvěle to vycházelo.
Přesně řečeno, přechod té večerní vycházel celkem pěkně, akorát dvě hodiny po odlivu. Zato ten ranní vycházel hodinu a půl či dvě po přílivu, čili ani náhodou uvnitř okna doporučenému pro přechod. Když jsem na tohle poukázal už při plánování výletu, tak mi nakonec řekli, že bych to měl zvládnout bez problémů, ale způsob zjišťování moc věrohodnosti tomu tvrzení nedodal (slečna prohlídla přílivové grafy, pak se zeptala kolegy, ten se zeptal dalšího chlápka a ten přikývl, že to půjde, s výrazem stylu "metr vody tě snad nerozháže, ne?"). Písčinu jsem nicméně překonal a na konec pláže dorazil současně s lodí dopravivší (teď jsem asi právě propadl z Češtiny) sem kajakisty i kajaky. I připravil jsem se na plavbu, batoh předal na loď (do kajaku se fakt nevešel, a tak mi ho ti hodní lidé slíbili vysadit na pláži u Anchorage Hut, mého dnešního cíle) a mohli jsme vyrazit. Vážně to nechápu proč, ale průvodce mě už zase vyhodnotil jako nejpravděpodobnější zdroj problémů a posadil si mě na loď k sobě. Tím jsem byl bohužel odsouzen k tomu být háček, ale co se dá dělat. Oplatil jsem mu to aspoň symbolicky, když se ptal každého z výpravy, co je jejich cílem na téhle plavbě. No co, aspoň jsem nemusel vymýšlet nic o krásách přírody a lachtanech jako ostatní, odpověď byla nasnadě: "vykoupat tě". Vzal to sportovně a plavba s ním byla nakonec celkem v pohodě (hlavním důvodem, proč jsem plul s ním, bylo samozřejmě něco jiného - všichni ostatní tu byli v párech, takže výsledek byl naprosto logický). Vypluli jsme nejdřív k nedalekému Tonga Island, kde si ti, co chtěli vidět lachtany, přišli na své. Pak jsme propluli větší částí místní mořské rezervace a přistáli na pláži nedaleko Bark Bay Hut a bylo toho kajakování nakonec tak akorát. Cestou jsem se dozvěděl, že průvodce je původem Holanďan a že zná Vltavu (řeku, pochopitelně, o hudebních zálibách nepadla ani zmínka). Protože Abel Tasman, po kterém je park pojmenovaný, byl taky Holanďan, neunikli jsme pochopitelně ani krátkému výkladu o Abelově extempore tady. Redakčně zkráceno a doplněno o další historky posbírané po cestě: když Abel Tasman skončil s objevováním Tasmánie, zahlídl na obzoru Zéland a vydal se k němu. Doplul k západnímu pobřeží Jižního ostrova. Kdo jste na tom pobřeží byl, pochopíte, proč se tam neobtěžoval ani vystrčit hlavu z kajuty - pohostinná ani slunečná krajina to zrovna není. Plul tedy Abel podél pobřeží na sever, až obeplul Farewell Spit a doplul k severnímu okraji nynějšího parku. Tady už bylo o poznání přívětivěji a Abel tu zakotvil. A taky tu jako první Evropan potkal Maory. Ti se shlukli na břehu, předvedli Abel Tasmanovi jejich válečný tanec haka a troubili naň z válečného rohu. Abel, který ovšem neměl ani potuchy, že tanec i roh jsou válečné, toto kulturní představení na přivítanou kvitoval s nadšením a na znamení přátelství odpověděl salvou z děl. To si zas vyložili špatně Maoři (nedivím se jim, já bych si to taky jako přátelské gesto nevyložil) a v noci Abelovi potopili loďku pendlující mezi Abelovými dvěma plachetnicemi a zabili mu čtyři námořníky. Abel následně zvednul kotvy a odplul, aniž kdy položil svoji nohu na pevninu Nového Zélandu, z čehož je jasně patrné, že neměl o pravém účelu kanónů na své lodi ani potuchy. První Evropan, který vkročil do dnešního národního parku, tak byl o nějakých 150 let později Francouz d'Urville. Ten měl kromě obvyklého vzdělání v podobě filozofie, fyziky a astronomie taky základní znalosti maorské kultury a jazyka, a tak s místními Maory vycházel o poznání lépe. Prý tu strávil několik týdnů okouzlen místní přírodou a v srdečném přátelství s místním maorským kmenem a loučení pak bylo velice srdceryvné.
Pragmatičtější verze tohodle příběhu praví, že v zátoce nazvané na jeho počest Watering Cove nabral vodu, vypral svršky a plul dál.
My už dál z té naší zátoky nepluli a já skupinu opustil, neb jsem to měl dál než oni, a šel si po svých. Protože batoh jsem si nechal odvézt až k chatě, šlo se celkem příjemně a do Torrent Bay k té druhé písčině jsem dorazil s dostatečnou rezervou, takže asi kilometrový přechod po dně zátoky proběhl beze stresu. K Anchorage Hut jsem opět dorazil někdy kolem čtvrté hodiny a zbyl mi tak čas na krátkou procházku po okolí.
Na večeru v Anchorage nebylo zhola nic zajímavého. Ne, že by mě bavilo pořád psát, že měla Jana pravdu, nicméně pobyt na téhle chatě byl naprosto o ničem. Ta chata za to nemůže, je to spíš tou polohou - nejnavštěvovanější část parku, první chata na trase, nejblíž k Marahau a se spoustou lidí. Už druhou noc tam spala jakási vesměs německá výprava o asi 11 členech, nezavírali dveře vytápěné společné místnosti, chovali se tak nějak typicky přezíravě a dočista rozptýlili mé obavy, že se ze mě stane germanofil. A někdo z nich používal voňavku - fuj! V návštěvní knize této chaty se aspoň už poctivě Jana a Brandon dělili o kolonky pro jméno a národnost a jako tradičně následovala Kateřina Čejpová, Hradec. V každé z knih jsem jinak našel při letmém pročtení nějakých šest sedm českých výprav, knihy tam byly tuším zhruba tři čtvrtě roku.
Poslední etapa cesty proběhla třetího dne bez jakýchkoliv překvapení, čtyřhodinovou trasu (jejíž profil mimochodem vypadá díky dlouhým úsekům podél pláží a strmým stoupáním přes útesy jako horní polovina výstupu seismografu) jsem ušel za tři a půl hodiny i s půlhodinovým zásekem na jedné vyhlídce, kde hnízdili jacísi ptáci. Ve dvě hodiny jsem tak už opouštěl parkoviště v Marahau a mířil k západnímu pobřeží. O tom zase příště.
Ještě jednu poznámku si neodpustím. Je obecně známo, že ať si na vícedenní výlet (a nezáleží vlastně ani na tom, kolik dní to je) sbalíte jak moc nebo málo věcí chcete, vždycky nakonec povezete (v horším případě ponesete) něco, co za celou dobu nepoužijete ani jednou. S tím se asi nedá nic dělat a celkem jsem s tím smířený. Přesto mi doteď není zcela jasné, proč mám na tomhle výletu s sebou v autě dámské plavky.