Organizace letošních Alp byla poněkud bouřlivá. Byl to tuším bratr, kdo začal prosazovat Francii jakožto zemi lyžování zaslíbenou. Někteří ale po posledních dvou letech odmítali opustit pohodlí sauny s vířivkou, jiným se nelíbila vyhlídka na dlouhou cestu tam. Nepříliš překvapivým výsledkem bylo, že se to celé roztrhalo na několik skupin a do Francie nás nakonec jelo osm.
Cesta tam nebyla nakonec až tak hrozná, teda až na to vstávání ve čtyři ráno. Ve dvou řidičích jsme těch 1100km zvládli za 13,5 hodiny a ani katastrofické vize o tom, že už nás neubytují, se nakonec nevyplnily (v instrukcích nám totiž nemilosrdně oznámili, že příjezd je do šesti večer a pak už nemusíme být ubytováni - v tomhle ohledu asi Francouzi moc nemyslí na zákazníky ze vzdálenějších zemí...). Ubytovali jsme se tedy, konkrétně ve dvou apartmánech s výměrou zhruba čtyři metry čtvereční na osobu a sjezdovkou vzdálenou asi tak pět kroků od budovy, nadmořská výška 2135m.
Co bych vám o tom víc vyprávěl? Ve dne jsme lyžovali, večer hráli hry nebo provozovali společenskou konverzaci. Sjezdovky tu mají v rozsahu nadmořských výšek 1500 - 3450, lanovky začínají jezdit spíš po deváté než před devátou a končí spíš před pátou než po čtvrté. Sníh byl (alespoň oproti březnovému, který znám z předchozích let) výborný, sjezdovky vesměs upravované denně, ačkoliv dost jich tu záměrně neupravují, a lyžování mimo sjezdovky tu není ani proti pravidlům, ani neobvyklé - jen na to bohužel nebyly moc podmínky. Počasí jsme měli dva a půl dne pěkné, půl dne hnus, den pěkné a další dva dny opět tak leda na nácvik jízdy poslepu.
Večerní program sestával v zásadě ze dvou náplní: první bylo hraní hry Puerto Rico, kterou jsem ale pokaždé vyhrál, což těžce nesli ostatní a ani mě to pak už tak nebavilo. Druhá náplň byla daná tím, že rodičové si s sebou přivezli asi sto padesát litrů alkoholu - převážně vína - a nezdolné přesvědčení, že "to přeci nepovezou domů". Tento druh programu mě z pochopitelných důvodů neoslovil, navíc doprovodným programem k němu bylo obvykle vzpomínání na mládí, v horším případě na to moje. Výjimku pak poslední večer tvořila vycházka do města do vesnice do centra mezi paneláky.
To jsem vám totiž ještě neřekl: Tignes má v zásadě tři části. Stará, historická vesnice Tignes leží dole v údolí u přehrady Lac du Chevril (a částečně pod ní). O notný kus výš v údolí je Tignes - Le Lac a kousek odtud, ještě výš v údolí Tignes - Val Claret, kde jsme bydleli. A obě tyto části vznikly prakticky na zelené louce pro potřeby Olympijských her v roce 1992, jsou tudíž patřičně nové, moderní a ohavné. Nic, co by vadilo účelu pobytu v nich, spíš naopak, ale na procházky po okolí to vážně není.
To by asi tak bylo. Mohl bych vám povídat o zajímavé členitosti tamního terénu a orientační náročnosti, ale koho by to zajímalo? Bude stačit, že jsme se nikde neztratili, do kopce museli šlapat jen občas a projezdili za těch 6 dnů skoro všechny sjezdovky, co nám skiregion nabídl.
Cesta zpátky byla tak dlouhá a ubíjející, že ji popíšu jen ve zkratce: 16,5 hodiny, příjezd 2:30.
Pokud bych to celé měl nějak zhodnotit, nebo nedej bože porovnat: Leden byl výborný nápad. Lyžování řádově lepší. Vše okolo stálo za starou bačkoru - nemůžu si pomoct, ale Francouzi to zázemí nějak nezvládají. O drsných podmínkách a strašení při příjezdu jsem už mluvil. Auta se musela parkovat buď v garážích za 70 euro na týden, nebo dole ve starém Tignes a pak se nějak dostat zpět (skibusy při pozdním příjezdu už moc nepomůžou). A když si restaurace na sjezdovce dá na terasu bez skrupulí ceduli "No picnic even if you buy a drink!" a v ubytovacím řádu se dočtu, že pokud se v hotelu něco rozbije a nenajde se viník, budou platit všichni, získávám pocit, že si tam jsou buď tak jistí kvalitami svých sjezdovek, nebo jim naopak vůbec nedochází, proč lidé jezdívají na dovolenou.
Ale i tak se tam plánujeme příští rok vrátit, buď přímo tam nebo vedle do Tří údolí. Možná mají pro tu sebejistotu důvod.
Jo, málem bych zapomněl: na francouzské poměry tam až neuvěřitelně často nebyl problém domluvit se anglicky.