Den 7., pá 22.6.2007: Crozon (přeskočit kecy)

V plánu je cyklovýlet po poloostrově kolem městečka Crozon. Z postele mě vytahují už v 8:30, a to je středoevropskýho letního času a tady už jsme na západní polokouli. A je tu zima.

Vyrážíme na západ, čeká nás asi 170km autem na místo. Cestou se stavujeme v Saint-Thégonnec. Prší tam. I ostatní se přiznávají, že by ještě spali. Když doprší, jdeme si prohlídnout kostel, tedy tomu, co tam je, se tuším říká dvorec - je to kostel, kostnice a celé je to za zdí s několika branami.

Z Thégonnecu jedeme ještě do Guimiliau. Tam je taky kostel, zvenku křivule, zevnitř prakticky totožný s tím v Thégonnecu. Pak omylem navštěvujeme taky Lampaul-Guimiliau, tam maj dvorec taky, a zase kostel vevnitř úplně stejný jako v předchozích dvou. Ale všechny jsou trochu jiné než ostatní kostely v Bretani, mají varhany, barokní oltář...

Vůbec víra v Bretani působí tak nějak laskavěji než u nás. Není to strašák, příšerně důstojné a ponuré stavby a ticho. Ve většině kostelů tu hraje tiše hudba, v pobřežních jsou vystavené modely lodí...takové lidštější. Dokonce tam ani nepovažují focení za neúctu.

V Sizunu prší, takže u kostela ani nezastavujeme.

Ve 14:00 konečně zastavujeme na parkovišti u kostela v Camaret-sur-Mer. Za pouhých 25 minut jsme schopní se vypravit. Míříme nejdřív na Pointe de Pen-Hir, skalnatý ostroh čnějící už do Atlantiku. V protivětru musím jet na o dvě kolečka lehčí převod.

Na Pen-Hiru fouká studený vítr, ale zatím neprší. Pozorujeme vlny a skály. Když se skály dlouho nehýbají, přestává nás to bavit a jedeme se ještě podívat k nějakým dvěma bunkrům z druhé světové kousek zpátky po silnici. Na místě zjišťujeme, že to nejsou "nějaké dva bunkry". Kromě tří nebo čtyř bunkrů pobřežních baterií je tam několik hlubokých cest zatesaných do skály, pozorovatelna a desítka budov kamenných i betonových. Po chvíli zjišťujeme, že to, po čem celou dobu chodíme, jsou stropy desítky dalších betonových bunkrů. Ve vřesu je tam schovaná o hodně větší základna, než jsem čekal. Vypadá nenápadně, ale Omaha je proti tomuhle ořezávátko. Na Omaze to byly zákopy a betonové střílny, tady jsou to ulice a bunkry. Některé mají dokonce z českých luhů dobře známou architekturu střílny proti vchodu.

Další zastávkou jsou nedaleké menhiry. Tam už začíná pršet, takže jdeme tak asi k nim a zas zpátky pod nějaký strom. Tam se rozhodujeme, že už jsme v tom dešti viděli dost, a otáčíme zase zpátky k autu. 7km. U auta už zas neprší, tak ještě aspoň podnikáme 2km zajížďku do přístavu, kde mají vrakoviště lodí a kostelík snad z nějakého pískovce nebo co.

Cestu zpátky domů bereme přes Locronan, krásné staré kamenné město s na Bretaň nezvykle mohutným kostelem (s kamennou klenbou) a palačinkárnou. Pak už domů, v šeru a dešti po opuštěných silnicích. Celkem depresivní.

V St-Brieuc končí silnice pro motorová vozidla deset metrů před kruháčem.

A teď to přijde: při výstupu z auta si vzpomínám, že jsem v Locronanu nechal foťák.

Prý ho tam naštěstí našli, takže zítřejší trasa je jasná - pro foťák a pro Ondřeje.

Zpátky