Možná jste si všimli, jak často při popisu fotek z tohodle koutu země používám slovo "bývalý". Možná teď je čas popovídat si o tom, proč se tomuhle světu říká "zapomenutý".
Začneme zeširoka: na začátku dvacátého století byly velké části Zélandu pořád ještě Evropany téměř nedotčené - les, sem tam nějaký Maor, jinak nic. To se vládě samozřejmě moc nelíbilo, k čemu je vám parcela, když se na ni ještě nikdo nikdy nedostal, že. A navíc přišli vysloužilci z první světové a bylo nutné je někam uklidit. A tak vláda přišla se skvělým plánem: darujeme vysloužilcům za zásluhy pozemky tam v lesích, oni půjdou a vykácí je (dřevo prodáme) a pak místo lesa udělají pastviny, budou na nich hospodařit a všechno bude fajn.
Vojáci tedy šli, postavili si cestu (v tom měli z vojny praxi) a jali se pokoušet zúrodňovat půdu (na to už je předchozí zaměstnání příliš nepřipravilo). Pak přišla Velká hospodářská krize a zas bylo třeba někam uklidit lidi a dát jim práci. A tak vláda rozhodla - postavíme jim tam železnici, ať můžou dřevo vozit pryč po ní a tak. Navíc se v údolí objevilo uhlí. No a tak přišli další dělníci a začali stavět železnici. Místo pro zaměstnání spousty lidí to bylo dobré, v těch kopcích bylo třeba prorazit spoustu tunelů. No jo. Ale pak byla železnice hotová (stojí dodnes). Dělníky se pokusili nahnat kopat uhlí, ale to záhy došlo. A tak dělníci zase odešli. Pak došlo dříví, odešli dřevorubci a zůstali jen farmáři. Ti nejsou známí zrovna tím, že by osidlovali krajinu příliš hustě jeden na druhém. A k čemu je vám banka a obchod, když v okolních deseti kilometrech žije dvacet lidí? Obchody a banky a pošty zmizely taky, vesnice zpustly. Zůstaly pastviny, silnice a ta železnice.
Lidé tenhle svět dobyli, ale dobyli ho asi tak, jako Napoleon dobyl Moskvu. Nechali za sebou svět, který působí o to opuštěněji - na každém kroku vidíte známky toho, že kdysi opuštěný nebyl.